Nejcitovanější český rozsudek o umělé inteligenci se točí kolem obrázku dvou rukou, které podepisují smlouvu. Muž si ho nechal vygenerovat, poslal ho pražské advokátní kanceláři, ta ho použila na svůj web a on se pak u soudu domáhal určení, že je jeho autorem. Městský soud v Praze žalobu 11. října 2023 zamítl v celém rozsahu.

Od té doby se ten rozsudek cituje jako důkaz, že AI výstupy nikomu nepatří. Přečetl jsem si ho celý a je to o kus zajímavější. Hlavní důvod zamítnutí byl totiž úplně jiný, než se traduje.

Co říká zákon dřív, než přijdou soudy

Autorský zákon, tedy zákon č. 121/2000 Sb., stojí na dvou větách, které spolu tvoří poměrně pevnou závoru.

Podle § 2 odst. 1 je předmětem autorského práva dílo, které je „jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora“ a je vyjádřeno v objektivně vnímatelné podobě. Podle § 5 odst. 1 je autorem „fyzická osoba, která dílo vytvořila“. Žádná třetí cesta v zákoně není. Umělá inteligence fyzická osoba není a firma, která ji provozuje, dílo nevytvořila.

Přidejte k tomu § 2 odst. 6, podle kterého dílem není „námět díla sám o sobě, denní zpráva nebo jiný údaj sám o sobě, myšlenka, postup, princip, metoda, objev“. Prompt, tedy vaše zadání, do téhle kategorie zapadá skoro učebnicově. Můžete ho vymyslet sebedůmyslněji a pořád je to námět. A pak je tu ustanovení, které se v článcích o AI cituje málokdy, přitom sedí nejlíp. Podle § 8 odst. 2 není spoluautorem ten, „kdo pouze dal ke vzniku díla podnět“, zadání promptu je podnět v nejčistší podobě.

Český zákon přitom nemá žádné pravidlo o počítačem generovaných dílech, jaké zná třeba britské právo. Prohledal jsem konsolidované znění a slova jako umělá inteligence se v něm nevyskytují vůbec. Odpověď tedy plyne z obecných pojmů, ne ze zvláštní úpravy.

Rozsudek říká něco jiného, než se traduje

Teď zpátky k tomu obrázku rukou. Rozsudek č. j. 10 C 13/2023-16 je veřejně dostupný na stránkách Ministerstva spravedlnosti a stojí za přečtení, protože jeho stavba je poučná.

Soud žalobu zamítl především proto, že žalobce neunesl důkazní břemeno. Tvrdil, že obrázek vznikl na základě jeho konkrétního zadání, ale doložil to jen vlastním prohlášením. Soud ho podle § 118a občanského soudního řádu poučil, co musí prokázat, žalobce další důkazy nepředložil, a tím to pro něj skončilo. Nikdy se neprokázalo ani to, kdo prompt zadal.

Teprve „nad rámec“ soud dodal větu, kterou dnes citují všichni: obrázek vytvořený umělou inteligencí nepředstavuje autorské dílo podle § 2 autorského zákona, protože nejde o jedinečný výsledek tvůrčí činnosti fyzické osoby. K promptu poznamenal, že lze hovořit o námětu či myšlence, které samy o sobě dílem nejsou. Tahle část je právně slabší než výrok. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému bylo možné podat odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, a o vyjádření nad rámec nutného odůvodnění. Kdo z něj dělá ustálenou judikaturu, přehání. Kdo ho ignoruje, přehání taky, protože argumentace odpovídá tomu, co ze zákona plyne i bez soudu.

Kde končí prompt a začíná vaše dílo

V praxi rozhoduje to, co jste s výstupem generátoru udělali vy, ne to, jestli je chráněný samotný výstup. Když si necháte vygenerovat obrázek a použijete ho tak, jak vypadl, těžko budete tvrdit vlastní tvůrčí činnost. Když z pěti set variant vyberete jednu, doretušujete ji, složíte z ní koláž s vlastní fotografií a dopíšete k ní vlastní text, situace se mění. Ochrana se pak váže na tu vaši vrstvu, na vlastní tvůrčí zásah, zatímco vygenerovaný podklad pod ním zůstává bez ochrany. Kde přesně ta hranice leží, dnes v Česku nikdo jistě neví, protože k tomu chybí judikatura.

Sluší se přiznat, že tady se dostáváme na tenký led. Rozdíl mezi „vybral jsem si z pěti set obrázků ten nejlepší“ a „vytvořil jsem koláž“ je odstupňovaný, ne binární, a záleželo by na konkrétním posouzení. Soudní dvůr EU u lidských děl dlouhodobě vyžaduje, aby dílo bylo vlastním duševním výtvorem autora, který v něm odráží jeho osobnost prostřednictvím svobodných a tvůrčích rozhodnutí. To je test z rozhodnutí ve věcech Infopaq a Painer. Vybrat jednu položku z nabídky, kterou vygeneroval stroj, mu neodpovídá zvlášť dobře. Pokud chcete pochopit, kolik lidských voleb do generování obrázků vlastně vstupuje, projděte si průvodce generováním obrázků pomocí AI. Ta úvaha o promptech není akademická, protože rozhoduje o tom, jestli budete mít co bránit.

Když dílo nevznikne, může to použít kdokoliv

Tohle bývá pro lidi nejnepříjemnější důsledek a málokdo si ho domyslí dopředu.

Když výstup generátoru není autorským dílem, nemáte k němu autorská práva. Nemůžete tedy nikomu zakázat, aby ho zkopíroval a použil, protože zákaz by musel vycházet z práva, které neexistuje. Firma, která si nechá vygenerovat logo, se ocitá přesně v téhle pozici: konkurence si může stáhnout tentýž obrázek a nasadit ho na svoje auto. Ochranu tu nedá autorské právo, ale zápis ochranné známky, což je úplně jiná pravidla a jiné peníze.

Stejná logika platí pro texty. Článek napsaný modelem bez lidského zásahu si může kdokoliv převzít. Redakce, které tohle podcení, přijdou o jediný nástroj, kterým se dá bránit přebírání obsahu.

Zaměstnavatele to zasáhne z druhé strany, podle § 58 autorského zákona vykonává zaměstnavatel majetková práva k dílu, které zaměstnanec vytvořil při plnění pracovních povinností. Jenže tenhle mechanismus potřebuje dílo. Pokud grafik firemní vizuál celý vygeneroval a nijak do něj nezasáhl, nemá zaměstnavatel co vykonávat. Smlouva s formulací „zaměstnanec převádí veškerá autorská práva“ na tom nic nezmění, protože převádět není co. Pro dodavatele z toho plyne praktická rada. Ve smlouvě s klientem se vyplatí rozlišit, co je vaše tvůrčí práce a co vygenerovaný podklad, a nezaručovat výhradnost tam, kde ji dát nemůžete. Prohlášení, že dílo je originální a nezasahuje do práv třetích osob, je u AI výstupů slib, který se plní hůř, než zní.

Podmínky nástrojů slibují víc, než mohou

Sem se dostáváme k nejčastějšímu nedorozumění. Poskytovatelé nástrojů ve svých podmínkách píší, že výstupy patří vám. Jenže smluvní podmínky nemohou vytvořit autorské právo tam, kde ho zákon nedává. OpenAI to má ve svých podmínkách používání s účinností od 1. ledna 2026 formulované poctivě: uživatel si ponechává práva ke vstupu a vlastní výstup, přičemž OpenAI mu postupuje veškerá svá práva k výstupu, „if any“, tedy pokud vůbec nějaká má. To „pokud vůbec“ je celý vtip. Firma vám postupuje ruku, kterou možná nemá. Ve stejném odstavci pak přiznává, že výstup nemusí být jedinečný a jiní uživatelé mohou dostat podobný, a že postoupení se nevztahuje na výstupy jiných uživatelů.

Midjourney ve svých podmínkách účinných od 27. května 2026 píše, že vlastníte všechny výtvory vytvořené službou v maximálním rozsahu, který umožňuje rozhodné právo. Výjimky ale stojí za pozornost, zaměstnanec firmy s ročními příjmy nad milion dolarů musí být předplatitelem tarifu Pro nebo Mega, aby mu výtvory patřily. Uživatel zároveň uděluje Midjourney trvalou, celosvětovou, nevýhradní, sublicencovatelnou a neodvolatelnou licenci k reprodukci a šíření vstupů i výstupů, která přežije ukončení smlouvy. A ve výchozím nastavení je váš obsah veřejně viditelný a ostatní ho mohou remixovat, přičemž skrytý režim je funkce placených tarifů.

Praktický závěr: podmínky nástroje řeší váš vztah k té firmě. Neřeší váš vztah ke konkurenci, která si váš obrázek stáhne.

Trénink na cizích dílech a výhrada, kterou má smysl znát

Druhá polovina sporu se točí kolem toho, na čem se modely učily. České právo od ledna 2023 zná výjimku pro automatizovanou analýzu textů a dat, podle § 39c autorského zákona nezasahuje do autorského práva ten, kdo zhotoví rozmnoženinu díla za účelem takové analýzy. Druhý odstavec ale dodává podstatnou věc: výjimka se nepoužije, pokud si autor takové užití výslovně vyhradil vhodným způsobem, a u díla zpřístupněného online musí být ta výhrada strojově čitelná. Odpovídá to článku 4 odst. 3 evropské směrnice 2019/790.

Prakticky to znamená, že provozovatel webu si může vytěžování vyhradit, ale musí to udělat způsobem, který přečte stroj. Věta v patičce „veškerá práva vyhrazena“ na to nestačí. Evropský AI Act tenhle mechanismus zpětně vyztužil, článek 53 ukládá poskytovatelům obecných modelů zavést politiku dodržování autorského práva včetně identifikace a respektování výhrady podle článku 4 odst. 3 směrnice, a zveřejnit dostatečně podrobné shrnutí obsahu použitého k trénování. Tyto povinnosti platí od 2. srpna 2025. Podrobněji se evropské regulaci věnuje samostatný text o AI Actu, tady stačí, že výhrada už není jen gesto.

Otázka, na které to celé stojí, tedy jestli je samotné trénování rozmnožováním díla a jestli spadá pod výjimku pro vytěžování, leží u Soudního dvora EU ve věci C-250/25 Like Company proti Google Ireland z maďarského řízení. Maďarský soud se ptá na tři věci: jestli chatbot, který zobrazí obsah shodný s chráněnou tiskovou publikací, sděluje dílo veřejnosti, jestli je trénování jazykového modelu rozmnožováním a jestli se na to vztahuje výjimka pro vytěžování textů a dat. První ústní jednání se konalo 10. března 2026. Kdo dnes tvrdí, že to má jasné, mluví o svém přání, ne o právním stavu.

Styl se nechrání, jméno a tvář ano

„Namaluj to ve stylu toho a toho ilustrátora“ je zadání, které v komunitě tvůrců vzbuzuje největší emoce. Právně je odpověď méně dramatická. Styl, technika ani rukopis nejsou autorským dílem. Vyplývá to z téhož § 2 odst. 6, který vylučuje myšlenku, postup a metodu. Napodobit něčí způsob práce tedy samo o sobě autorské právo neporušuje. Porušením se to stane, až když výstup převezme konkrétní chráněné prvky konkrétního díla.

Nejcitlivější je to u hlasu. Naklonovat dabérský hlas z veřejně dostupných nahrávek je dnes technicky triviální a autorskoprávně to spadá spíš do práv výkonného umělce než do práv autora. Zároveň se tím dostáváte do roviny osobnostních práv, protože hlas identifikuje konkrétního člověka podobně jako tvář. Autorské právo tedy není jediná ochrana. Použití jména, podobizny nebo hlasu konkrétního člověka spadá pod osobnostní práva podle občanského zákoníku. Vydávání vlastní tvorby za tvorbu známého autora může být nekalá soutěž. Postava, logo nebo název bývají chráněné jako ochranná známka. A od srpna 2026 se přidává povinnost označit obsah, který působí autenticky, i když autentický není.

Jak to vidí za oceánem

Pro srovnání se hodí americký pohled, protože je nejlépe zdokumentovaný.

Úřad pro autorská práva Spojených států vydal v lednu 2025 druhou část zprávy o autorském právu a umělé inteligenci, věnovanou právě ochranyschopnosti výstupů. Závěr zní, že výstupy generativní AI mohou být chráněné jen tam, kde o výrazových prvcích rozhodl člověk, a samotné zadávání promptů k tomu nestačí. Zároveň úřad potvrzuje, že použití AI jako pomůcky ani zařazení vygenerovaného materiálu do většího lidského díla ochranu nevylučuje. Odvolací soud pro District of Columbia pak 18. března 2025 ve věci Thaler proti Perlmutterové potvrdil odmítnutí registrace obrázku, u kterého byl jako autor uveden systém umělé inteligence. Požadavek lidského autorství tedy platí i tam.

Dvě různé právní kultury, stejný závěr. To bývá dobrý signál, že nejde o náhodu.

Na co si dát pozor

Nespoléhejte na obrázek z generátoru jako na svoje logo ani jako na vizuál, který chcete bránit před kopírováním. Pokud na něm stavíte identitu firmy, řešte ochrannou známku. Podmínky nástroje si přečtěte dřív, než pro klienta něco odevzdáte. Rozdíl mezi tarify není kosmetický, u Midjourney rozhoduje o vlastnictví výtvorů a o tom, jestli je vaše zadání veřejně viditelné.

Neslibujte klientovi výhradnost. Riziko, že model podobný výstup vydá i někomu jinému, je reálné a podmínky nástrojů ho nijak nevylučují.

U vlastního obsahu na webu zvažte strojově čitelnou výhradu proti vytěžování, pokud nechcete, aby se na něm modely učily. Slova v patičce nestačí.

A pokud řešíte konkrétní spor, licenci nebo smlouvu s klientem, tenhle text vám na to nestačí. Právní stav je v pohybu, chybí judikatura a rozdíl mezi „obecně to bývá tak“ a „ve vaší věci to dopadne takhle“ umí posoudit jen právník, který zná spis. Přehled rizik kolem umělé inteligence z širšího pohledu najdete v článku o bezpečnosti a soukromí u AI, otázce dat, která do nástrojů vkládáte, se věnuje text o AI a GDPR.

Shrnutí

Podle českého autorského zákona vzniká dílo tvůrčí činností fyzické osoby. Samotný prompt je podnět a podnět autorství nezakládá. Výstup, do kterého jste nijak nezasáhli, tedy nejspíš není autorské dílo a nikomu nepatří, což zároveň znamená, že ho nikomu nezakážete použít.

Chráněné může být to, co k výstupu přidáte vlastní tvůrčí prací. Kde ta hranice leží, česká judikatura zatím nevyřešila a jediné dostupné rozhodnutí je rozsudek prvního stupně, který věc zamítl hlavně kvůli neunesenému důkaznímu břemenu. Otázka, jestli je trénink na cizích dílech dovolený, leží u Soudního dvora EU a odpověď zatím nemáme. Kdo dnes prodává jistotu, prodává něco, co v téhle oblasti nikdo nemá.